Během loňského bleskovýletu Sapa zůstala nedobyta, takže jsem cítil poměrně zásadní nutkání tento nedostatek napravit. Jedna vietnamská kamarádka mě přizvala, když do Sapy brala svou srbskou spolužačku. Na nádraží jsme ještě potkali pravověrného Kanaďana Jeffa a rozjeli jsme se směrem k Lao Cai u čínských hranic. Výlet to byl v pravdě internacionální a, jak se později ukázalo, někteří z nás na to nakonec neměli žaludek.
Po příjezdu na Lao Cai se nás snažily uchvátit nesčetné zástupy řidičů xe om, taxíků a autobusů, navíc se do nás poněkud zakousla zima, protože v pět ráno tam bylo jen kolem deseti stupňů, což je pro organizmus přivyklý teplotám kolem třiceti docela rána. Za 40 korun jsme pak autobusem dojeli do asi 20km vzdálené Sapy. Silnice kolem Sapy jsou poměrně adrenalinovým zážitkem, kroutí se jak středoškolačka na diskotéce a je tam všude voda, olej a štěrk, což je v kombinaci s pneumatikami bez vzorků docela o kejhák.
Sapa jako taková je vlastně lázeňské středisko založené Francouzi, aby měli kam jezdit regenerovat své zdraví podlomené pobytem v Hanoji. Poměrně vkusná koloniální architektura se tam mísí s nevkusem socialistického realismu a spolu s terasovitými rýžovými poli v okolí a tunami odpadků to celé působí velmi rozporuplně.
Na druhou stranu je třeba říct, že přírodní scenérie v okolí Sapy je opravdu úchvatná a čistý vzduch je také něco, co by se v Hanoji dalo vyvažovat zlatem.
Ubytovali jsme se v hotelu za 250 korun za pokoj a noc. Vietnamské ubytování má tu výhodu, že se platí od pokoje a ne od počtu lidí, pokud chcete mít na pokoji pro dva lidí šest, tak to vůbec nevadí, Vietnamci jsou navíc docela skladní. Původní idea byla, že jsme měli být 4 na pokoji pro dva. tzn. já a tři holky. Inu, nebránil jsem se, ale když se k nám připojil lehce těžkotonážní Kanaďan, naznali jsme, že je třeba pronajmout pokoje dva.
Program výletu byl naprosto vietnamský: ráno vstát, snídaně, nějak přečkat do oběda, oběd, nějak přečkat do večeře, večeře, po večeři hrát karty, jíst při tom mandarinky, a pak jít spát.
Během přečkávacích period se poštěstilo jít na procházku do okolí a podívat se do několika hmongských vesnic. Obyvatelstvo se již příliš neživí tradičním zemědělstvím a rukodělnou výrobou, spíše vozí na motorkách turisty a prodávají barevné hadříky často i čínské provenience. Nicméně, když s nimi člověk pohovořil vietnamsky, ukázali se býti docela milí a občas se i oprostili od věčného omílání frází: You buy for me! No buy no go home, always follow! Need feed! You buy for other lady and no buy for me, bad!
Poslední večer Kanaďan nepřivyklý žracímu maratonu nevydržel a celou noc prohýkal nad záchodovou mísou, dost často i minul, takže to nebylo nikterak růžové (vlastně to trochu růžové bylo). Celou noc mu byla strašná zima a ráno byl slabý tak, že by ani do vlaku nedošel, tak jsme ho tam nechali a odjeli zpátky. Nakonec se však dal dohromady a dorazil za námi do Hanoje o den později.
Takže tak.
