Stejně jako má každý správný folkový písničkář písničku o andělovi, musí každý správný hanojský blogger napsat aspoň jeden příspěvek o hanojské dopravě.
Doprava je objektivně nejnebezpečnější aspekt života v Hanoji, pokud tedy kupříkladu nebudete pít vodu z Jezera navráceného meče nebo jíst Pho z podlahy veřejných záchodků na nádraží v Gia Lam. Naštěstí má i hanojská doprava své zákonitosti. Hlavní věc je zbavit se dostatečně brzy návyků chování v silničním provozu nabytých v Evropě. Bezpečnost silničního provozu v Hanoji se odvíjí od jeho chaotičnosti. U nás se jezdí vpravo, v Británii se jezdí vlevo. Tady se jezdí, kde je zrovna místo. Když je zelená, jezdí se po silnici, když je červená, jezdí se po chodníku. Přednost má ten, kdo má větší vozidlo, z čehož vyplývá, že na chodce není brán pražádný ohled a tento nebožák musí neustále bojovat o holý život. Největší přednost mají tudíž autobusy a náklaďáky.
Na motorkách se tu musí nosit helmy a dost se to kontroluje, samozřejmě ne z dobrého srdce, starosti o zdraví a bezpečnost občanů(Vietnamců je stejně jak sraček, jak praví klasik). Kontroluje se to proto, že se z toho dá vytřískat dost peněz na pokutách a úplatcích. O něčem svědčí i skutečnost, že helma nemusí být zapnutá a může být tenká do té míry, že vlastně pouze supluje kšiltovku. Děti helmy nemusí nosit vůbec, mají zjevně hlavičky gumové a nerozbitné. Na druhé straně je třeba přiznat, že jakékoliv nařízení zvyšující bezpečnost účastníků vietnamského silničního chaosu je ku prospěchu a potenciálně vede k úbytku mozkové hmoty ze silničních povrchů.
Ve Vietnamu všichni neustále troubí, což pramení z toho, že se nikdo příliš nestará o to, co se děje za ním, a proto potřebuje konstantně zvukově upozorňovat na dění okolo. Zní to jako dobrý zlepšovák, ale problém je, že se to děsivě nadužívá. Navíc klaksony autobusů a tahačů, v některých případech velmi podobných zvuku pražského metra, když projíždí stanicí, jsou příliš silné a v současné době začínají být omezovány, protože ročně působí mnoho srdečních zástav vetchých stařenek, zhusta to hrdinek rozličných protiimperialistických bitev. Někteří vykutálenci si na motorky montují klaksony z aut nebo dokonce ze sanitek. Při zatroubení člověk čeká, že bude v zápětí rozmašírovám pádícím automobilem, avšak namísto toho se, k jeho radosti i zlosti, okolo prožene rozzářený Vietnamec bez helmy s mouchami mezi zuby.
Docela pozitivní aspekt hanojské dopravy a života v Hanoji obecně je, že se nikdo za nic neomlouvá, na druhé straně příliš nevyžadují omluvu od vás, a proto vězte, že když vám někdo přejede nohu a zmizí v oblaku prachu, způsobil vám sice trochu bolesti, ale zase vám dá možnost udělat to samé beztrestně někomu jinému... a to za tu trošku bolesti stojí, ne?
Na druhou stranu jsem slyšel, že zabít západního turistu je menší průser, než ho zranit, takže si dávejte pozor, aby vás řidič, co vás před okamžikem srazil, nepřišel dorazit heverem nebo aspoň pumpičkou.
Myslím, že jsem už hanojskou dopravu zvládl natolik, že už to tu ten zbývající měsíc snad nějak přežiju, ale nesmím říkat hop, dokud jsem ještě nevylezl z rákosí. Obávám se, že největší problém budu mít po návratu domů, až se začlením do Evropského provozu s přístupem - tam se ještě vejdu, toho objedu z prava, tomu přeskočím kapotu, atd. Myslím, že budu vybodovaný, než bych řekl thợ giầy.
úterý 15. května 2012
úterý 1. května 2012
Pařba v Bankoku
Když mi tak smutně vypršelo studentské vízum a naděje na jeho prodloužení se rozplynuly v moři ekonomické krize, úřednické neochoty a bujícího úplatkářství. Rozhodl jsem se, že si pořídím vízum turistické. Tři měsíce jsou akorát, aby to pokrylo i mou závěrečnou hanzelkovsko-zikmundovskou výpravu po Indočíně.
V turistických kancelářích mě strašili jakousi olbřímí nebuddhistickou částkou a časovým horizontem přesahujícím dobu potřebnou k reinkarnaci. Rozhodl jsem se proto, prodloužit si za milion vízum na letišti, k čemuž jsem ovšem aspoň na chvíli potřeboval opustit tento ráj socialistického blahobytu a očekávání lepších zítřků.
Když jsem se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, Bankok byl pro mě jasná volba. Letenka je levná a místo je to zajímavé. Koupil jsem si teda od pana Jančury letenku a vydal se na cestu. V pondělí ráno jsem si dal jako správný Čech k snídani před letištěm xôi, abych nemusel kupovat předraženou letištní stravu, a pak nasedl do letadla a vznesl se směrem k zemi kokosového mléka a levných transvestitů... totiž transvestitů a levného kokosového mléka.
V Bankoku je vedro jako u velblouda za hrbem, ale to je tady vlastně všude, nicméně civilizované vedro je z nějakého důvodu mnohem vedrovitější než vedro rozvojové. (Je tedy klidně možné, že do Hanoje vedro ještě nedorazilo, protože vedro jezdí zásadně metrem, a to v Hanoji nemáme)
První den jsem bydlel u muslimského couchsurfera, který vlastní vegetariánskou restauraci. Je to milý chlapík a všem couchsurferům permanentně vyhlašuje džihád a schovává jim do batohů kedlubnové pumy. Bylo tam spousta couchsurferů. Většina z nich tedy jen Asií projížděla ať už jako turisté nebo jako těsně postpubertální Západní zazobanci, kteří cestují po Asii, aby zde našli smysl života a v neposlední řadě, aby po návratu na základě neustálého omílání této zkušenosti nalezli snažší cestu k náhodnému sexu. Ale možná už stárnu nebo jsem se stal obětí novodobého syndromu... (you don't know NAM, man, you just don't know.)
Bankok je opravdu zajímavé město, kde se (trochu klišé) mísí moderní svět s buddhistickými tradicemi a náboženskou architekturou. Majestátní buddhistické chrámy v Bankoku lahodí oku turisty víc než zapadlé umolousané pagody v Hanoji, nicméně Chrám literatury je pořád pěkný, a navíc, kdo hledá, najde. Hanoj je Hanoj... Zajímavé místo je rozhodně dům Jima Thompsona, Američana, který v padesátých letech v Thajsku obrozoval tradiční tkalcovské umění. Nechal si do prostřed Bankoku přivézt vesnické domy, sestavit z nich jeden velký, a pak v něm žil, dokud se neztratil někde v Indonésii. Když se mu nechtělo chodit na záchod, močil kočce do hlavy (porcelánové kočce).
Nejsvětlejším bodem příjezdu do Bankoku však bylo, že mají mléko. Studené a bez cukru. Bylo to, jako když dáte vyléčenému alkoholikovi znova čichnout ke špuntu. Na mléko padla dobrá desetina mého rozpočtu, páč mléko v Thajsku není žádná láce. Na druhé straně, není to nic proti pivu. Pod padesát korun ho nepořídíte, a to je ještě to hnusné slonisko.
Vzhledem k tomu, že se necítím být mužem velkoměsta, vydal jsem se co nejrychleji pryč. První zastávka byla ve starobylém hlavním městě Ajutaja, což bude počítám takový slabší odvar Angkor Watu, nicméně to stojí za návštěvu. Další den, jsem se vydal do plážového resortu Hua Hin. Tam jsem byl trochu zklamaný, neb to bylo dost turistické, nicméně o kousek vedle je chrámová oblast Phetchapuri, kde to bylo moc hezké. Poslední noc jsem přespal na nádraží, neb mi ujel vlak.
Z Hanoje mi trochu zapomněli poslat zvací dopis, takže bylo dost dobře možné, že mě nepustí zpátky. Nicméně nakonec to vyšlo a já jsem zpět v ráji dělného lidu.
Ještě jednu věc jsem zapomněl. V Thajsku neprodávejte drogy a neurážejte krále, mohli byste skončit v lochu. Pokud tam jedete za tělesnými prožitky, dávejte pozor na transsexuály, je jich tam mračna. Druhá věc je, že se smí souložit jen se slečnami s datem narození v občance po roce 2535, tak bacha. Vzhledem k tomu, že jsem slušně vychovaný chlapec a na placený sex nemám ani věk, ani pozici a vlastně ani prostředky, všechny tyto informace mám pouze zprostředkované.
V turistických kancelářích mě strašili jakousi olbřímí nebuddhistickou částkou a časovým horizontem přesahujícím dobu potřebnou k reinkarnaci. Rozhodl jsem se proto, prodloužit si za milion vízum na letišti, k čemuž jsem ovšem aspoň na chvíli potřeboval opustit tento ráj socialistického blahobytu a očekávání lepších zítřků.
Když jsem se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, Bankok byl pro mě jasná volba. Letenka je levná a místo je to zajímavé. Koupil jsem si teda od pana Jančury letenku a vydal se na cestu. V pondělí ráno jsem si dal jako správný Čech k snídani před letištěm xôi, abych nemusel kupovat předraženou letištní stravu, a pak nasedl do letadla a vznesl se směrem k zemi kokosového mléka a levných transvestitů... totiž transvestitů a levného kokosového mléka.
V Bankoku je vedro jako u velblouda za hrbem, ale to je tady vlastně všude, nicméně civilizované vedro je z nějakého důvodu mnohem vedrovitější než vedro rozvojové. (Je tedy klidně možné, že do Hanoje vedro ještě nedorazilo, protože vedro jezdí zásadně metrem, a to v Hanoji nemáme)
První den jsem bydlel u muslimského couchsurfera, který vlastní vegetariánskou restauraci. Je to milý chlapík a všem couchsurferům permanentně vyhlašuje džihád a schovává jim do batohů kedlubnové pumy. Bylo tam spousta couchsurferů. Většina z nich tedy jen Asií projížděla ať už jako turisté nebo jako těsně postpubertální Západní zazobanci, kteří cestují po Asii, aby zde našli smysl života a v neposlední řadě, aby po návratu na základě neustálého omílání této zkušenosti nalezli snažší cestu k náhodnému sexu. Ale možná už stárnu nebo jsem se stal obětí novodobého syndromu... (you don't know NAM, man, you just don't know.)
Bankok je opravdu zajímavé město, kde se (trochu klišé) mísí moderní svět s buddhistickými tradicemi a náboženskou architekturou. Majestátní buddhistické chrámy v Bankoku lahodí oku turisty víc než zapadlé umolousané pagody v Hanoji, nicméně Chrám literatury je pořád pěkný, a navíc, kdo hledá, najde. Hanoj je Hanoj... Zajímavé místo je rozhodně dům Jima Thompsona, Američana, který v padesátých letech v Thajsku obrozoval tradiční tkalcovské umění. Nechal si do prostřed Bankoku přivézt vesnické domy, sestavit z nich jeden velký, a pak v něm žil, dokud se neztratil někde v Indonésii. Když se mu nechtělo chodit na záchod, močil kočce do hlavy (porcelánové kočce).
Nejsvětlejším bodem příjezdu do Bankoku však bylo, že mají mléko. Studené a bez cukru. Bylo to, jako když dáte vyléčenému alkoholikovi znova čichnout ke špuntu. Na mléko padla dobrá desetina mého rozpočtu, páč mléko v Thajsku není žádná láce. Na druhé straně, není to nic proti pivu. Pod padesát korun ho nepořídíte, a to je ještě to hnusné slonisko.
Vzhledem k tomu, že se necítím být mužem velkoměsta, vydal jsem se co nejrychleji pryč. První zastávka byla ve starobylém hlavním městě Ajutaja, což bude počítám takový slabší odvar Angkor Watu, nicméně to stojí za návštěvu. Další den, jsem se vydal do plážového resortu Hua Hin. Tam jsem byl trochu zklamaný, neb to bylo dost turistické, nicméně o kousek vedle je chrámová oblast Phetchapuri, kde to bylo moc hezké. Poslední noc jsem přespal na nádraží, neb mi ujel vlak.
Z Hanoje mi trochu zapomněli poslat zvací dopis, takže bylo dost dobře možné, že mě nepustí zpátky. Nicméně nakonec to vyšlo a já jsem zpět v ráji dělného lidu.
Ještě jednu věc jsem zapomněl. V Thajsku neprodávejte drogy a neurážejte krále, mohli byste skončit v lochu. Pokud tam jedete za tělesnými prožitky, dávejte pozor na transsexuály, je jich tam mračna. Druhá věc je, že se smí souložit jen se slečnami s datem narození v občance po roce 2535, tak bacha. Vzhledem k tomu, že jsem slušně vychovaný chlapec a na placený sex nemám ani věk, ani pozici a vlastně ani prostředky, všechny tyto informace mám pouze zprostředkované.
středa 1. února 2012
Óda na bicykel
Po takřka půlročním pobytu ve Vietnamu jsem se rozhodl napsat reakci na článek "Óda na Minsk" z pera jednoho staršího účastníka exkuzu do místního "milijé".
V roce 2012 už v Hanoji jezdí na Minsku opravdu jen ti nejotrlejší harcovníci. Za celou dobu jsem viděl tyto motorky tři a z toho jedna stojí pod oknem naší koleje ožraná od myší. Vietnamci chtějí obvykle Vespu nebo aspoň nějakou levnější obdobu. Západní studenti zase pochopili, že motorka s automatickou spojkou exponenciálně snižuje jejich dobu pobytu v místních nemocnicích. Na druhé straně je fakt, že moje ruské spolužačky tam pořád tráví průměrně aspoň jeden týden v měsíci. A pak, že vietnamská nemocniční péče za nic nestojí. Nutno říct, že většinou jsou ty nehody jejich chyba, protože řídí nalité a potmě, nicméně klauzule nepřizpůsobení stylu jízdy stavu vozovky nabírá ve Vietnamu zcela nový rozměr. Když je kupříkladu kolem Západního jezera vedena kanalizace a na poklopy kanálů se buď nedostávají finance, nebo je prostě někdo lohne, znamená to, že uprostřed jednoho z pruhů je každých 20 metrů díra jak do Stromovky. Vietnamci ukázněně jezdí pouze nekanalizovaným pruhem, ale pusťte na to Rusku a ani se nenadějete a už je ve Stromovce a potažmo ve Vietnamsko-Francouzské nemocnici.
Já sám jsem se tedy na motocyklu jakž takž naučil, aby se mi chlapci nesmáli, že mám určitě malý pyj, když ani na motorce neumím jezdit. Navíc se to docela hodí při cestování mimo Hanoj, pakliže si chce člověk motorku na nějakou dobu vypůjčit. Nicméně v Hanoji v dnešní době za současné dopravní situace rozhodně vyplatí jezdít buď autobusem, nebo na kole.
Autobus je dobrá věc, protože je jich hodně a jsou zaručeně nejsilnějším účastníkem silničního provozu, takže je v nich poměrně bezpečno, až na to, že se tam občas krade, a hlavně dost ochmatává, s čímž mívají problémy zvláště děvčata. Potíž nastává ve chvíli, kdy je potřeba dojet někam na čas, protože tady neexistují jízdní řády, autobusy prostě jezdí po trasách, a když zrovna přijede, tak tu je. Jenže občas bohužel nepřijede vůbec, což může některé slabší povahy poměrně vyvést z míry, a pak ani ta cena 3 koruny za jízdu jejich pošramocenou dušičku neuchlácholí.
Ano přátelé, absolutně nejvýhodnějším dopravním prostředkem po Hanoji je kolo šlapací (a dráty pletací). Má to jen výhody: Cena, skladnost, přenosnost a ještě to zocelí tělesnou schránku. Nezanedbatelnou výhodou, pokud si koupíte kolo staré a rozbité, je i to, že vás to donutí naučit se všechny součástky kola ve vietnamštině, abyste se mohli domluvit s opravářem, a to se přece vyplatí.
Ve špičce nejste o moc pomalejší než motorky, mimo špičku je to po městě asi o 5 minut na kilometr, což není žádná tragédie. Na delší cesty je kolo také výhodné, protože když zjistíte, že určitý bod je velmi daleko, rozhodnete se tam radši nejet, čímž ušetříte čas i peníze. Pokud o vaši přítomnost v tom dalekém bodě někdo opravdu stojí, nakonec se mu vás zželí a doveze vás tam na vlastní motorce.
Pronájem motorky v Hanoji stojí přibližně milion dongů měsíčně a dalších cca. 400 tisíc za benzín, k tomu připočíst 40 tisíc měsíčně za parkování a neustálý strach, že ji někdo štípne. Dohromady 9x 1 440 tisíc dongů a pocuchané nervy = 12 960 tisíc dongů
Kolo jsem koupil za dvě misky phở gà = 80 tisíc dongů (bylo to luxusní phở gà), byl to vrak, takže jsem do něj nalil ještě 300 tisíc, ale udělal jsem z toho zbrusu nový stroj, který by mi záviděl Lance Armstrong, když hrál na trubku na Měsíci. Jediné další výdaje jsou spojené s pumpováním kol, protože nemám vlastní pumpičku, a tak každé dva týdny investuj 2 koruny do pouličního hustiče. Tihle hustiči jsou stejně spíš taková žebrota, tak se aspoň člověk cítí dobře, že podporuje chudé.
Sečteno a podtrženo za devět měsíců pobytu ve Vietnamu tímto krokem ušetřím kolem 12 500 kč, což je více než jeden semestr delšího studia na UK... a to se může ještě hodit.
V roce 2012 už v Hanoji jezdí na Minsku opravdu jen ti nejotrlejší harcovníci. Za celou dobu jsem viděl tyto motorky tři a z toho jedna stojí pod oknem naší koleje ožraná od myší. Vietnamci chtějí obvykle Vespu nebo aspoň nějakou levnější obdobu. Západní studenti zase pochopili, že motorka s automatickou spojkou exponenciálně snižuje jejich dobu pobytu v místních nemocnicích. Na druhé straně je fakt, že moje ruské spolužačky tam pořád tráví průměrně aspoň jeden týden v měsíci. A pak, že vietnamská nemocniční péče za nic nestojí. Nutno říct, že většinou jsou ty nehody jejich chyba, protože řídí nalité a potmě, nicméně klauzule nepřizpůsobení stylu jízdy stavu vozovky nabírá ve Vietnamu zcela nový rozměr. Když je kupříkladu kolem Západního jezera vedena kanalizace a na poklopy kanálů se buď nedostávají finance, nebo je prostě někdo lohne, znamená to, že uprostřed jednoho z pruhů je každých 20 metrů díra jak do Stromovky. Vietnamci ukázněně jezdí pouze nekanalizovaným pruhem, ale pusťte na to Rusku a ani se nenadějete a už je ve Stromovce a potažmo ve Vietnamsko-Francouzské nemocnici.
Já sám jsem se tedy na motocyklu jakž takž naučil, aby se mi chlapci nesmáli, že mám určitě malý pyj, když ani na motorce neumím jezdit. Navíc se to docela hodí při cestování mimo Hanoj, pakliže si chce člověk motorku na nějakou dobu vypůjčit. Nicméně v Hanoji v dnešní době za současné dopravní situace rozhodně vyplatí jezdít buď autobusem, nebo na kole.
Autobus je dobrá věc, protože je jich hodně a jsou zaručeně nejsilnějším účastníkem silničního provozu, takže je v nich poměrně bezpečno, až na to, že se tam občas krade, a hlavně dost ochmatává, s čímž mívají problémy zvláště děvčata. Potíž nastává ve chvíli, kdy je potřeba dojet někam na čas, protože tady neexistují jízdní řády, autobusy prostě jezdí po trasách, a když zrovna přijede, tak tu je. Jenže občas bohužel nepřijede vůbec, což může některé slabší povahy poměrně vyvést z míry, a pak ani ta cena 3 koruny za jízdu jejich pošramocenou dušičku neuchlácholí.
Ano přátelé, absolutně nejvýhodnějším dopravním prostředkem po Hanoji je kolo šlapací (a dráty pletací). Má to jen výhody: Cena, skladnost, přenosnost a ještě to zocelí tělesnou schránku. Nezanedbatelnou výhodou, pokud si koupíte kolo staré a rozbité, je i to, že vás to donutí naučit se všechny součástky kola ve vietnamštině, abyste se mohli domluvit s opravářem, a to se přece vyplatí.
Ve špičce nejste o moc pomalejší než motorky, mimo špičku je to po městě asi o 5 minut na kilometr, což není žádná tragédie. Na delší cesty je kolo také výhodné, protože když zjistíte, že určitý bod je velmi daleko, rozhodnete se tam radši nejet, čímž ušetříte čas i peníze. Pokud o vaši přítomnost v tom dalekém bodě někdo opravdu stojí, nakonec se mu vás zželí a doveze vás tam na vlastní motorce.
Pronájem motorky v Hanoji stojí přibližně milion dongů měsíčně a dalších cca. 400 tisíc za benzín, k tomu připočíst 40 tisíc měsíčně za parkování a neustálý strach, že ji někdo štípne. Dohromady 9x 1 440 tisíc dongů a pocuchané nervy = 12 960 tisíc dongů
Kolo jsem koupil za dvě misky phở gà = 80 tisíc dongů (bylo to luxusní phở gà), byl to vrak, takže jsem do něj nalil ještě 300 tisíc, ale udělal jsem z toho zbrusu nový stroj, který by mi záviděl Lance Armstrong, když hrál na trubku na Měsíci. Jediné další výdaje jsou spojené s pumpováním kol, protože nemám vlastní pumpičku, a tak každé dva týdny investuj 2 koruny do pouličního hustiče. Tihle hustiči jsou stejně spíš taková žebrota, tak se aspoň člověk cítí dobře, že podporuje chudé.
Sečteno a podtrženo za devět měsíců pobytu ve Vietnamu tímto krokem ušetřím kolem 12 500 kč, což je více než jeden semestr delšího studia na UK... a to se může ještě hodit.
úterý 6. prosince 2011
Tak už se škrábu strání
Během loňského bleskovýletu Sapa zůstala nedobyta, takže jsem cítil poměrně zásadní nutkání tento nedostatek napravit. Jedna vietnamská kamarádka mě přizvala, když do Sapy brala svou srbskou spolužačku. Na nádraží jsme ještě potkali pravověrného Kanaďana Jeffa a rozjeli jsme se směrem k Lao Cai u čínských hranic. Výlet to byl v pravdě internacionální a, jak se později ukázalo, někteří z nás na to nakonec neměli žaludek.
Po příjezdu na Lao Cai se nás snažily uchvátit nesčetné zástupy řidičů xe om, taxíků a autobusů, navíc se do nás poněkud zakousla zima, protože v pět ráno tam bylo jen kolem deseti stupňů, což je pro organizmus přivyklý teplotám kolem třiceti docela rána. Za 40 korun jsme pak autobusem dojeli do asi 20km vzdálené Sapy. Silnice kolem Sapy jsou poměrně adrenalinovým zážitkem, kroutí se jak středoškolačka na diskotéce a je tam všude voda, olej a štěrk, což je v kombinaci s pneumatikami bez vzorků docela o kejhák.
Sapa jako taková je vlastně lázeňské středisko založené Francouzi, aby měli kam jezdit regenerovat své zdraví podlomené pobytem v Hanoji. Poměrně vkusná koloniální architektura se tam mísí s nevkusem socialistického realismu a spolu s terasovitými rýžovými poli v okolí a tunami odpadků to celé působí velmi rozporuplně.
Na druhou stranu je třeba říct, že přírodní scenérie v okolí Sapy je opravdu úchvatná a čistý vzduch je také něco, co by se v Hanoji dalo vyvažovat zlatem.
Ubytovali jsme se v hotelu za 250 korun za pokoj a noc. Vietnamské ubytování má tu výhodu, že se platí od pokoje a ne od počtu lidí, pokud chcete mít na pokoji pro dva lidí šest, tak to vůbec nevadí, Vietnamci jsou navíc docela skladní. Původní idea byla, že jsme měli být 4 na pokoji pro dva. tzn. já a tři holky. Inu, nebránil jsem se, ale když se k nám připojil lehce těžkotonážní Kanaďan, naznali jsme, že je třeba pronajmout pokoje dva.
Program výletu byl naprosto vietnamský: ráno vstát, snídaně, nějak přečkat do oběda, oběd, nějak přečkat do večeře, večeře, po večeři hrát karty, jíst při tom mandarinky, a pak jít spát.
Během přečkávacích period se poštěstilo jít na procházku do okolí a podívat se do několika hmongských vesnic. Obyvatelstvo se již příliš neživí tradičním zemědělstvím a rukodělnou výrobou, spíše vozí na motorkách turisty a prodávají barevné hadříky často i čínské provenience. Nicméně, když s nimi člověk pohovořil vietnamsky, ukázali se býti docela milí a občas se i oprostili od věčného omílání frází: You buy for me! No buy no go home, always follow! Need feed! You buy for other lady and no buy for me, bad!
Poslední večer Kanaďan nepřivyklý žracímu maratonu nevydržel a celou noc prohýkal nad záchodovou mísou, dost často i minul, takže to nebylo nikterak růžové (vlastně to trochu růžové bylo). Celou noc mu byla strašná zima a ráno byl slabý tak, že by ani do vlaku nedošel, tak jsme ho tam nechali a odjeli zpátky. Nakonec se však dal dohromady a dorazil za námi do Hanoje o den později.
Takže tak.
Po příjezdu na Lao Cai se nás snažily uchvátit nesčetné zástupy řidičů xe om, taxíků a autobusů, navíc se do nás poněkud zakousla zima, protože v pět ráno tam bylo jen kolem deseti stupňů, což je pro organizmus přivyklý teplotám kolem třiceti docela rána. Za 40 korun jsme pak autobusem dojeli do asi 20km vzdálené Sapy. Silnice kolem Sapy jsou poměrně adrenalinovým zážitkem, kroutí se jak středoškolačka na diskotéce a je tam všude voda, olej a štěrk, což je v kombinaci s pneumatikami bez vzorků docela o kejhák.
Sapa jako taková je vlastně lázeňské středisko založené Francouzi, aby měli kam jezdit regenerovat své zdraví podlomené pobytem v Hanoji. Poměrně vkusná koloniální architektura se tam mísí s nevkusem socialistického realismu a spolu s terasovitými rýžovými poli v okolí a tunami odpadků to celé působí velmi rozporuplně.
Na druhou stranu je třeba říct, že přírodní scenérie v okolí Sapy je opravdu úchvatná a čistý vzduch je také něco, co by se v Hanoji dalo vyvažovat zlatem.
Ubytovali jsme se v hotelu za 250 korun za pokoj a noc. Vietnamské ubytování má tu výhodu, že se platí od pokoje a ne od počtu lidí, pokud chcete mít na pokoji pro dva lidí šest, tak to vůbec nevadí, Vietnamci jsou navíc docela skladní. Původní idea byla, že jsme měli být 4 na pokoji pro dva. tzn. já a tři holky. Inu, nebránil jsem se, ale když se k nám připojil lehce těžkotonážní Kanaďan, naznali jsme, že je třeba pronajmout pokoje dva.
Program výletu byl naprosto vietnamský: ráno vstát, snídaně, nějak přečkat do oběda, oběd, nějak přečkat do večeře, večeře, po večeři hrát karty, jíst při tom mandarinky, a pak jít spát.
Během přečkávacích period se poštěstilo jít na procházku do okolí a podívat se do několika hmongských vesnic. Obyvatelstvo se již příliš neživí tradičním zemědělstvím a rukodělnou výrobou, spíše vozí na motorkách turisty a prodávají barevné hadříky často i čínské provenience. Nicméně, když s nimi člověk pohovořil vietnamsky, ukázali se býti docela milí a občas se i oprostili od věčného omílání frází: You buy for me! No buy no go home, always follow! Need feed! You buy for other lady and no buy for me, bad!
Poslední večer Kanaďan nepřivyklý žracímu maratonu nevydržel a celou noc prohýkal nad záchodovou mísou, dost často i minul, takže to nebylo nikterak růžové (vlastně to trochu růžové bylo). Celou noc mu byla strašná zima a ráno byl slabý tak, že by ani do vlaku nedošel, tak jsme ho tam nechali a odjeli zpátky. Nakonec se však dal dohromady a dorazil za námi do Hanoje o den později.
Takže tak.
středa 16. listopadu 2011
My jsme žáci 3.B
Katedra vietnamštiny pro cizince sídlí přímo v budově koleje, což je velmi příjemné, protože i když vstanu v 7.54, tak po zběžném prohrábnutí zubů kartáčkem v 8.01 vcházím do třídy. Úroveň výuky odpovídá skutečnosti, že hodiny jsou zdarma, a také tomu, že když se probírala didaktika, byl náš pan učitel zrovna na záchodě. Navíc je ten člověk neuvěřitelně vášnivý čtenář novin, každý den si nosí asi troje a aby to všechno stihl přečíst, musí začínat pozdě, končit brzy a dělat dlouhé přestávky. Místo v 8 začínáme v 8.10 a místo v 11.30 končíme v 10.50, do zbylého času je schopen vměstnat i tři dvacetiminutové pauzy. Ve zbylé hodině výuky slepě předčítá z učebnice a občas do toho vloží nějaké náhodně zvolené ruské nebo anglické slovo. Na střední škole by byl jako učitel fyziky k nezaplacení, ale tady mi to trochu vadí. Abych nekřivdil, krom pana učitele máme ještě paní učitelku, která je mnohem zábavnější a svědomitější. Dokonce nám občas zadá i domácí úkol a minulý týden jsme s ní probírali problematiku transsexuálních prostitutů v Bankoku.
Minulou neděli byla na děkanátu besídka k oslavě dne učitelů. Všichni studenti si museli připravit vystoupení k obveselení učitelského sboru a všudypřítomné plastové busty strýčka Ho. Vzhledem k tomu, že studuji se skupinou ruských studentů, museli jsme kromě třech vlasteneckých písní nacvičit ve Vietnamštině ještě Kaťušu. O úrovni vystupujících si lze utvořit obrázek na základě tvrzení, že já jsem nezpíval zdaleka nejhůře, bohužel. Proto musím vyjádřit obdiv všem přítomným, že vydrželi až do konce. Přestože většina z nich pamatuje druhou indočínskou válku a někteří i tu první, neměli to věru jednoduché.
Nakonec jsme zazpívali vlastenecký flák "Như có Bác Hồ" a odporoučeli se dřív, než po nás začali házet shnilé liči. Když zadáte slova tohoto vlasteneckého skvostu do překladače, vyleze vám poměrně půvabný text: Jako zábavný den strýčka Ho ve vítězství. Strýc má slavné vítězství. Třicet let bojů za integrity mimo řeku. Třicet let demokratické republiky ve válce byl úspěšný. Originál není o moc poetičtější, ani nedává o moc větší smysl.
sobota 12. listopadu 2011
Rosa na kolejích
Podle toho, co jsem slyšel o místní koleji od loňských účastnic vietnamského zájezdu, jsem byl připraven na leccos, ale musím říct, že jsem byl mile překvapen. Na poměrně prostorném pokoji jen dva spolubydlící, vířivka, klimatizace, LCD televize, tanečnice u tyče, co víc chtít. No dobře, trochu kecám, ale ne všude jsou vybavené koleje jako v Praze na Blanici. Na druhé straně je třeba říct, že švábi i krysy se bojí výšek a do druhého patra si netroufají, koupelnu máme vlastní, dokonce jsem nafasoval i čisté a nepoužité povlečení. Dalším pozitivem našeho pokoje je pračka, koupil si ji Bělorus, kterého vloni vyhodili ze studia kvůli alkoholismu... a pračka osiřela. Poté, co jsem nakoupil několik litrů savu podobných přípravků, přestal jsem se bát sednout si na záchodové prkénko a dotknout se vodovodních kohoutků, teď už by se tam dalo jíst z podlahy, a pokud by se tam našlo pár zapomenutých e coli, na mísu není daleko.
Vlhké prostředí hezky svědčí třetí obyvatelce našeho pokoje - plísni. Nejdřív jsem se jí trochu bál, ale když jsem zjistil, že není ani hlučná ani roztahovačná, náš vztah se zlepšil. Moc toho sice nenamluví, ale když je mi smutno, přivinu se k ní a je mi fajn, ženský element je ženský element
Místo skříní tady funguje konstrukce podobná dvojité šibenici tyčící se nad postelí. Vietnamci, kterých je na stejně velkém pokoji 8, používají místo skříní provaz natažený za oknem. Postele jsou dost pryčnovité, matrace asi jako dvě karimatky na sobě. Aspoň mě neláká, abych se válel v posteli moc dlouho. Vůbec tady moc dlouho nespím, spát jdu tak v jedenáct a v 6.00 ráno začíná pod oknem první hodina basketu, třicet driblujících Vietnamců nepůsobí jako ta nejlepší ukolébavka, ale aspoň jsem se zbavil filďáckých móresů vyspávat do devíti.
Dokonce nám tu funguje i internet, který je poměrně drahý, stojí 200 000 VND na měsíc, a navíc je spolehlivý asi jako kopírky na FFUK. Internet se tu zavádí tak, že se dojde na nejbližší poštu, která je odsud asi 600m, tam se řekne, že se chce internet, Vietnamec vytáhne 600 metrů kabelu, motá, motá, motá a konec vám hodí do okna.
Okna jsou tu také prvotřídní, celá prožraná od dřevožravých mravenců, když jsem chtěl otevřít okenici, tak mi zůstala v ruce, musel jsem ji tam narafičit zpátky, aby mi to ještě nestrhli ze stipendia. Jsem zvědavý, jaké to bude, až bude opravdu zima, maminka radila zalepit okna novinami namočenými do kefíru, ale kde tady sehnat kefír.
Minulý týden tady na koleji hořelo, v kuchyni vybuchla plynová bomba, já nic necítil a v klidu spal, ale probudil mě spolubydlící, když už se z chodby ozývalo lửa, lửa!, a ve své rozespalosti jsem se domníval, že jim asi utekl osel lừa, lừa! nebo že dovezli rýži lúa, lúa! Naštěstí se vše vyjasnilo, natáhl jsem kalhoty a vyběhl před kolej, kde se již všichni v chladné noci pokojně zahřívali u plápolající plynové bomby. Volání hasičů ve Vietnamu připomíná díl seriálu IT Crowd, když upozorňují na požár e-mailem.
Když jsme se již u ohýnku dosyta prohřáli, někdo přinesl hasičák a plápolající bombu uhasil. Krásných dvacet minut nato přijelo hasičské auto, z něj vyskákalo dvacet vietnamských požárníčků (řídil ten, který měl na botách přivázané špalky), naznali, že je po legraci, naskákali zpátky do auta a odjeli do noci. Běloruský spolubydlící se dušoval, že už neusne, ale jak se zhaslo, tak pad jak dub a já taky.
pátek 11. listopadu 2011
Chce se mi spát
Když se ráno posadim na posteli,
Už od pěti hrajou pod oknem basketbal
A venku choděj šikmooký holky,
Začíná novej den,
No jo, ale co dělat
Chce se mi spát.
Občas se osprchuju,
Když zrovna teče voda,
Vietnamky se mi dívaj do oken
A dírou ve zdi v koupelně se na mě taky dívaj,
No jo, ale co dělat,
Chce se mi spát.
Jednou mi jedna řekla,
Že vypadám jako Hočimin,
Ale že je vidět,
Že myšlenky komunismu neberu moc vážně.
Co na to říct?
Chce se mi spát.
Byla moc krásná a voněla rybí omáčkou
Žvejkala betel a furt utíkala před sluncem
Přes pusu měla roušku,
Byla to velká láska
No jo, ale co dělat,
Chce se mi spát.
Nechci vypadat jako Hočimin,
Nechci žvejkat betel,
Nechci nosit roušku,
Nechci utíkat před sluncem,
Stejně to nejde,
Chce se mi spát.
Protože když se ráno posadim na posteli,
Už od pěti hrajou pod oknem basketbal
Venku choděj šikmooký holky,
Začíná novej den
No jo ale co dělat
Chce se mi spát.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)