Podle toho, co jsem slyšel o místní koleji od loňských účastnic vietnamského zájezdu, jsem byl připraven na leccos, ale musím říct, že jsem byl mile překvapen. Na poměrně prostorném pokoji jen dva spolubydlící, vířivka, klimatizace, LCD televize, tanečnice u tyče, co víc chtít. No dobře, trochu kecám, ale ne všude jsou vybavené koleje jako v Praze na Blanici. Na druhé straně je třeba říct, že švábi i krysy se bojí výšek a do druhého patra si netroufají, koupelnu máme vlastní, dokonce jsem nafasoval i čisté a nepoužité povlečení. Dalším pozitivem našeho pokoje je pračka, koupil si ji Bělorus, kterého vloni vyhodili ze studia kvůli alkoholismu... a pračka osiřela. Poté, co jsem nakoupil několik litrů savu podobných přípravků, přestal jsem se bát sednout si na záchodové prkénko a dotknout se vodovodních kohoutků, teď už by se tam dalo jíst z podlahy, a pokud by se tam našlo pár zapomenutých e coli, na mísu není daleko.
Vlhké prostředí hezky svědčí třetí obyvatelce našeho pokoje - plísni. Nejdřív jsem se jí trochu bál, ale když jsem zjistil, že není ani hlučná ani roztahovačná, náš vztah se zlepšil. Moc toho sice nenamluví, ale když je mi smutno, přivinu se k ní a je mi fajn, ženský element je ženský element
Místo skříní tady funguje konstrukce podobná dvojité šibenici tyčící se nad postelí. Vietnamci, kterých je na stejně velkém pokoji 8, používají místo skříní provaz natažený za oknem. Postele jsou dost pryčnovité, matrace asi jako dvě karimatky na sobě. Aspoň mě neláká, abych se válel v posteli moc dlouho. Vůbec tady moc dlouho nespím, spát jdu tak v jedenáct a v 6.00 ráno začíná pod oknem první hodina basketu, třicet driblujících Vietnamců nepůsobí jako ta nejlepší ukolébavka, ale aspoň jsem se zbavil filďáckých móresů vyspávat do devíti.
Dokonce nám tu funguje i internet, který je poměrně drahý, stojí 200 000 VND na měsíc, a navíc je spolehlivý asi jako kopírky na FFUK. Internet se tu zavádí tak, že se dojde na nejbližší poštu, která je odsud asi 600m, tam se řekne, že se chce internet, Vietnamec vytáhne 600 metrů kabelu, motá, motá, motá a konec vám hodí do okna.
Okna jsou tu také prvotřídní, celá prožraná od dřevožravých mravenců, když jsem chtěl otevřít okenici, tak mi zůstala v ruce, musel jsem ji tam narafičit zpátky, aby mi to ještě nestrhli ze stipendia. Jsem zvědavý, jaké to bude, až bude opravdu zima, maminka radila zalepit okna novinami namočenými do kefíru, ale kde tady sehnat kefír.
Minulý týden tady na koleji hořelo, v kuchyni vybuchla plynová bomba, já nic necítil a v klidu spal, ale probudil mě spolubydlící, když už se z chodby ozývalo lửa, lửa!, a ve své rozespalosti jsem se domníval, že jim asi utekl osel lừa, lừa! nebo že dovezli rýži lúa, lúa! Naštěstí se vše vyjasnilo, natáhl jsem kalhoty a vyběhl před kolej, kde se již všichni v chladné noci pokojně zahřívali u plápolající plynové bomby. Volání hasičů ve Vietnamu připomíná díl seriálu IT Crowd, když upozorňují na požár e-mailem.
Když jsme se již u ohýnku dosyta prohřáli, někdo přinesl hasičák a plápolající bombu uhasil. Krásných dvacet minut nato přijelo hasičské auto, z něj vyskákalo dvacet vietnamských požárníčků (řídil ten, který měl na botách přivázané špalky), naznali, že je po legraci, naskákali zpátky do auta a odjeli do noci. Běloruský spolubydlící se dušoval, že už neusne, ale jak se zhaslo, tak pad jak dub a já taky.
