Dne 25.9. 2011 jsem se coby čerstvý držitel titulu bc. et bc. vypravil na desetiměsíční studijní pobyt v Hanoji uprostřed oázy socialistického ráje a blahobytu VSR.
Ochutnávka vietnamské byrokracie byla už návštěva ambasády v Praze, kde určují poplatky za vízum podle toho, co měli zrovna k obědu, a podle data v lunárním kalendáři. Najít tam někoho, kdo by uměl česky nebo nedej bože anglicky, je poměrně oříšek. Nakonec jsem to nějak vyválčil vietnamsky.
To paní ve VZP sice česky uměla, byla to koneckonců Češka, ale zase si seděla na vedení. Chtěl jsem po ní, aby mi prodala pojištění s vyšším krytím, ale udělala mi kalkulaci i na to základní, protože škola zaplatí jen to, přičemž rozdíl si musím doplatit sám. Paní se začala cukat, že to prý nejde, ale že jestli chci, může mi vytisknout smlouvy dvě, já je zaplatím, a škola mi tu levnější proplatí, tak jsem na ni chvíli koukal, a pak jsem to nějak vyválčil vietnamsky...
Nakonec jsem se s batohem skomně zaplněným ponožkami, trenclemi a tričky odporoučel na letiště, nasedl do letadla a vznesl se směr Paříž, abych se o dvě hodiny později vznesl podruhé, tentokráte směrem na Prahu. Letadlo společnosti Vietnam Airlines předčilo má očekávání - dobré jídlo, příjemný servis (když jsem seděl, viděl jsem letuškám akorát z očí do očí). Piloti e oba jmenovali Tung a když je podložili hromádkou cihel, bez problému viděli z pilotní kabiny ven.
Po příletu do Hanoje jsem se městkým autobusem za 3.50,- vypravil na kolej, kde o mně samozřejmě nic nevěděli, ale když jsem jim předložil všechny obumážkované dokumenty, rozhodli se, že si mě tu nechají. Pak už jim stačilo jen předložit pas a 9(!!!) pasových fotografií, a mohl jsem jít spát. Vrchní soudruh přes koleje mi přiřkl postel, ve které už někdo bydlel, což jsem zjistil asi po hodině, když jsem se probudil jako v pohádce o medvídcích (kdo seděl na mé židličce, kdo jedl mou kašičku a kdo to spí v mé postýlce?). Přelezl jsem si tedy na volnou postel a sladce dospal zbytek dne.
Žádné komentáře:
Okomentovat