Stejně jako má každý správný folkový písničkář písničku o andělovi, musí každý správný hanojský blogger napsat aspoň jeden příspěvek o hanojské dopravě.
Doprava je objektivně nejnebezpečnější aspekt života v Hanoji, pokud tedy kupříkladu nebudete pít vodu z Jezera navráceného meče nebo jíst Pho z podlahy veřejných záchodků na nádraží v Gia Lam. Naštěstí má i hanojská doprava své zákonitosti. Hlavní věc je zbavit se dostatečně brzy návyků chování v silničním provozu nabytých v Evropě. Bezpečnost silničního provozu v Hanoji se odvíjí od jeho chaotičnosti. U nás se jezdí vpravo, v Británii se jezdí vlevo. Tady se jezdí, kde je zrovna místo. Když je zelená, jezdí se po silnici, když je červená, jezdí se po chodníku. Přednost má ten, kdo má větší vozidlo, z čehož vyplývá, že na chodce není brán pražádný ohled a tento nebožák musí neustále bojovat o holý život. Největší přednost mají tudíž autobusy a náklaďáky.
Na motorkách se tu musí nosit helmy a dost se to kontroluje, samozřejmě ne z dobrého srdce, starosti o zdraví a bezpečnost občanů(Vietnamců je stejně jak sraček, jak praví klasik). Kontroluje se to proto, že se z toho dá vytřískat dost peněz na pokutách a úplatcích. O něčem svědčí i skutečnost, že helma nemusí být zapnutá a může být tenká do té míry, že vlastně pouze supluje kšiltovku. Děti helmy nemusí nosit vůbec, mají zjevně hlavičky gumové a nerozbitné. Na druhé straně je třeba přiznat, že jakékoliv nařízení zvyšující bezpečnost účastníků vietnamského silničního chaosu je ku prospěchu a potenciálně vede k úbytku mozkové hmoty ze silničních povrchů.
Ve Vietnamu všichni neustále troubí, což pramení z toho, že se nikdo příliš nestará o to, co se děje za ním, a proto potřebuje konstantně zvukově upozorňovat na dění okolo. Zní to jako dobrý zlepšovák, ale problém je, že se to děsivě nadužívá. Navíc klaksony autobusů a tahačů, v některých případech velmi podobných zvuku pražského metra, když projíždí stanicí, jsou příliš silné a v současné době začínají být omezovány, protože ročně působí mnoho srdečních zástav vetchých stařenek, zhusta to hrdinek rozličných protiimperialistických bitev. Někteří vykutálenci si na motorky montují klaksony z aut nebo dokonce ze sanitek. Při zatroubení člověk čeká, že bude v zápětí rozmašírovám pádícím automobilem, avšak namísto toho se, k jeho radosti i zlosti, okolo prožene rozzářený Vietnamec bez helmy s mouchami mezi zuby.
Docela pozitivní aspekt hanojské dopravy a života v Hanoji obecně je, že se nikdo za nic neomlouvá, na druhé straně příliš nevyžadují omluvu od vás, a proto vězte, že když vám někdo přejede nohu a zmizí v oblaku prachu, způsobil vám sice trochu bolesti, ale zase vám dá možnost udělat to samé beztrestně někomu jinému... a to za tu trošku bolesti stojí, ne?
Na druhou stranu jsem slyšel, že zabít západního turistu je menší průser, než ho zranit, takže si dávejte pozor, aby vás řidič, co vás před okamžikem srazil, nepřišel dorazit heverem nebo aspoň pumpičkou.
Myslím, že jsem už hanojskou dopravu zvládl natolik, že už to tu ten zbývající měsíc snad nějak přežiju, ale nesmím říkat hop, dokud jsem ještě nevylezl z rákosí. Obávám se, že největší problém budu mít po návratu domů, až se začlením do Evropského provozu s přístupem - tam se ještě vejdu, toho objedu z prava, tomu přeskočím kapotu, atd. Myslím, že budu vybodovaný, než bych řekl thợ giầy.
úterý 15. května 2012
úterý 1. května 2012
Pařba v Bankoku
Když mi tak smutně vypršelo studentské vízum a naděje na jeho prodloužení se rozplynuly v moři ekonomické krize, úřednické neochoty a bujícího úplatkářství. Rozhodl jsem se, že si pořídím vízum turistické. Tři měsíce jsou akorát, aby to pokrylo i mou závěrečnou hanzelkovsko-zikmundovskou výpravu po Indočíně.
V turistických kancelářích mě strašili jakousi olbřímí nebuddhistickou částkou a časovým horizontem přesahujícím dobu potřebnou k reinkarnaci. Rozhodl jsem se proto, prodloužit si za milion vízum na letišti, k čemuž jsem ovšem aspoň na chvíli potřeboval opustit tento ráj socialistického blahobytu a očekávání lepších zítřků.
Když jsem se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, Bankok byl pro mě jasná volba. Letenka je levná a místo je to zajímavé. Koupil jsem si teda od pana Jančury letenku a vydal se na cestu. V pondělí ráno jsem si dal jako správný Čech k snídani před letištěm xôi, abych nemusel kupovat předraženou letištní stravu, a pak nasedl do letadla a vznesl se směrem k zemi kokosového mléka a levných transvestitů... totiž transvestitů a levného kokosového mléka.
V Bankoku je vedro jako u velblouda za hrbem, ale to je tady vlastně všude, nicméně civilizované vedro je z nějakého důvodu mnohem vedrovitější než vedro rozvojové. (Je tedy klidně možné, že do Hanoje vedro ještě nedorazilo, protože vedro jezdí zásadně metrem, a to v Hanoji nemáme)
První den jsem bydlel u muslimského couchsurfera, který vlastní vegetariánskou restauraci. Je to milý chlapík a všem couchsurferům permanentně vyhlašuje džihád a schovává jim do batohů kedlubnové pumy. Bylo tam spousta couchsurferů. Většina z nich tedy jen Asií projížděla ať už jako turisté nebo jako těsně postpubertální Západní zazobanci, kteří cestují po Asii, aby zde našli smysl života a v neposlední řadě, aby po návratu na základě neustálého omílání této zkušenosti nalezli snažší cestu k náhodnému sexu. Ale možná už stárnu nebo jsem se stal obětí novodobého syndromu... (you don't know NAM, man, you just don't know.)
Bankok je opravdu zajímavé město, kde se (trochu klišé) mísí moderní svět s buddhistickými tradicemi a náboženskou architekturou. Majestátní buddhistické chrámy v Bankoku lahodí oku turisty víc než zapadlé umolousané pagody v Hanoji, nicméně Chrám literatury je pořád pěkný, a navíc, kdo hledá, najde. Hanoj je Hanoj... Zajímavé místo je rozhodně dům Jima Thompsona, Američana, který v padesátých letech v Thajsku obrozoval tradiční tkalcovské umění. Nechal si do prostřed Bankoku přivézt vesnické domy, sestavit z nich jeden velký, a pak v něm žil, dokud se neztratil někde v Indonésii. Když se mu nechtělo chodit na záchod, močil kočce do hlavy (porcelánové kočce).
Nejsvětlejším bodem příjezdu do Bankoku však bylo, že mají mléko. Studené a bez cukru. Bylo to, jako když dáte vyléčenému alkoholikovi znova čichnout ke špuntu. Na mléko padla dobrá desetina mého rozpočtu, páč mléko v Thajsku není žádná láce. Na druhé straně, není to nic proti pivu. Pod padesát korun ho nepořídíte, a to je ještě to hnusné slonisko.
Vzhledem k tomu, že se necítím být mužem velkoměsta, vydal jsem se co nejrychleji pryč. První zastávka byla ve starobylém hlavním městě Ajutaja, což bude počítám takový slabší odvar Angkor Watu, nicméně to stojí za návštěvu. Další den, jsem se vydal do plážového resortu Hua Hin. Tam jsem byl trochu zklamaný, neb to bylo dost turistické, nicméně o kousek vedle je chrámová oblast Phetchapuri, kde to bylo moc hezké. Poslední noc jsem přespal na nádraží, neb mi ujel vlak.
Z Hanoje mi trochu zapomněli poslat zvací dopis, takže bylo dost dobře možné, že mě nepustí zpátky. Nicméně nakonec to vyšlo a já jsem zpět v ráji dělného lidu.
Ještě jednu věc jsem zapomněl. V Thajsku neprodávejte drogy a neurážejte krále, mohli byste skončit v lochu. Pokud tam jedete za tělesnými prožitky, dávejte pozor na transsexuály, je jich tam mračna. Druhá věc je, že se smí souložit jen se slečnami s datem narození v občance po roce 2535, tak bacha. Vzhledem k tomu, že jsem slušně vychovaný chlapec a na placený sex nemám ani věk, ani pozici a vlastně ani prostředky, všechny tyto informace mám pouze zprostředkované.
V turistických kancelářích mě strašili jakousi olbřímí nebuddhistickou částkou a časovým horizontem přesahujícím dobu potřebnou k reinkarnaci. Rozhodl jsem se proto, prodloužit si za milion vízum na letišti, k čemuž jsem ovšem aspoň na chvíli potřeboval opustit tento ráj socialistického blahobytu a očekávání lepších zítřků.
Když jsem se v patnácti rozhodoval, co dál dělat, Bankok byl pro mě jasná volba. Letenka je levná a místo je to zajímavé. Koupil jsem si teda od pana Jančury letenku a vydal se na cestu. V pondělí ráno jsem si dal jako správný Čech k snídani před letištěm xôi, abych nemusel kupovat předraženou letištní stravu, a pak nasedl do letadla a vznesl se směrem k zemi kokosového mléka a levných transvestitů... totiž transvestitů a levného kokosového mléka.
V Bankoku je vedro jako u velblouda za hrbem, ale to je tady vlastně všude, nicméně civilizované vedro je z nějakého důvodu mnohem vedrovitější než vedro rozvojové. (Je tedy klidně možné, že do Hanoje vedro ještě nedorazilo, protože vedro jezdí zásadně metrem, a to v Hanoji nemáme)
První den jsem bydlel u muslimského couchsurfera, který vlastní vegetariánskou restauraci. Je to milý chlapík a všem couchsurferům permanentně vyhlašuje džihád a schovává jim do batohů kedlubnové pumy. Bylo tam spousta couchsurferů. Většina z nich tedy jen Asií projížděla ať už jako turisté nebo jako těsně postpubertální Západní zazobanci, kteří cestují po Asii, aby zde našli smysl života a v neposlední řadě, aby po návratu na základě neustálého omílání této zkušenosti nalezli snažší cestu k náhodnému sexu. Ale možná už stárnu nebo jsem se stal obětí novodobého syndromu... (you don't know NAM, man, you just don't know.)
Bankok je opravdu zajímavé město, kde se (trochu klišé) mísí moderní svět s buddhistickými tradicemi a náboženskou architekturou. Majestátní buddhistické chrámy v Bankoku lahodí oku turisty víc než zapadlé umolousané pagody v Hanoji, nicméně Chrám literatury je pořád pěkný, a navíc, kdo hledá, najde. Hanoj je Hanoj... Zajímavé místo je rozhodně dům Jima Thompsona, Američana, který v padesátých letech v Thajsku obrozoval tradiční tkalcovské umění. Nechal si do prostřed Bankoku přivézt vesnické domy, sestavit z nich jeden velký, a pak v něm žil, dokud se neztratil někde v Indonésii. Když se mu nechtělo chodit na záchod, močil kočce do hlavy (porcelánové kočce).
Nejsvětlejším bodem příjezdu do Bankoku však bylo, že mají mléko. Studené a bez cukru. Bylo to, jako když dáte vyléčenému alkoholikovi znova čichnout ke špuntu. Na mléko padla dobrá desetina mého rozpočtu, páč mléko v Thajsku není žádná láce. Na druhé straně, není to nic proti pivu. Pod padesát korun ho nepořídíte, a to je ještě to hnusné slonisko.
Vzhledem k tomu, že se necítím být mužem velkoměsta, vydal jsem se co nejrychleji pryč. První zastávka byla ve starobylém hlavním městě Ajutaja, což bude počítám takový slabší odvar Angkor Watu, nicméně to stojí za návštěvu. Další den, jsem se vydal do plážového resortu Hua Hin. Tam jsem byl trochu zklamaný, neb to bylo dost turistické, nicméně o kousek vedle je chrámová oblast Phetchapuri, kde to bylo moc hezké. Poslední noc jsem přespal na nádraží, neb mi ujel vlak.
Z Hanoje mi trochu zapomněli poslat zvací dopis, takže bylo dost dobře možné, že mě nepustí zpátky. Nicméně nakonec to vyšlo a já jsem zpět v ráji dělného lidu.
Ještě jednu věc jsem zapomněl. V Thajsku neprodávejte drogy a neurážejte krále, mohli byste skončit v lochu. Pokud tam jedete za tělesnými prožitky, dávejte pozor na transsexuály, je jich tam mračna. Druhá věc je, že se smí souložit jen se slečnami s datem narození v občance po roce 2535, tak bacha. Vzhledem k tomu, že jsem slušně vychovaný chlapec a na placený sex nemám ani věk, ani pozici a vlastně ani prostředky, všechny tyto informace mám pouze zprostředkované.
středa 1. února 2012
Óda na bicykel
Po takřka půlročním pobytu ve Vietnamu jsem se rozhodl napsat reakci na článek "Óda na Minsk" z pera jednoho staršího účastníka exkuzu do místního "milijé".
V roce 2012 už v Hanoji jezdí na Minsku opravdu jen ti nejotrlejší harcovníci. Za celou dobu jsem viděl tyto motorky tři a z toho jedna stojí pod oknem naší koleje ožraná od myší. Vietnamci chtějí obvykle Vespu nebo aspoň nějakou levnější obdobu. Západní studenti zase pochopili, že motorka s automatickou spojkou exponenciálně snižuje jejich dobu pobytu v místních nemocnicích. Na druhé straně je fakt, že moje ruské spolužačky tam pořád tráví průměrně aspoň jeden týden v měsíci. A pak, že vietnamská nemocniční péče za nic nestojí. Nutno říct, že většinou jsou ty nehody jejich chyba, protože řídí nalité a potmě, nicméně klauzule nepřizpůsobení stylu jízdy stavu vozovky nabírá ve Vietnamu zcela nový rozměr. Když je kupříkladu kolem Západního jezera vedena kanalizace a na poklopy kanálů se buď nedostávají finance, nebo je prostě někdo lohne, znamená to, že uprostřed jednoho z pruhů je každých 20 metrů díra jak do Stromovky. Vietnamci ukázněně jezdí pouze nekanalizovaným pruhem, ale pusťte na to Rusku a ani se nenadějete a už je ve Stromovce a potažmo ve Vietnamsko-Francouzské nemocnici.
Já sám jsem se tedy na motocyklu jakž takž naučil, aby se mi chlapci nesmáli, že mám určitě malý pyj, když ani na motorce neumím jezdit. Navíc se to docela hodí při cestování mimo Hanoj, pakliže si chce člověk motorku na nějakou dobu vypůjčit. Nicméně v Hanoji v dnešní době za současné dopravní situace rozhodně vyplatí jezdít buď autobusem, nebo na kole.
Autobus je dobrá věc, protože je jich hodně a jsou zaručeně nejsilnějším účastníkem silničního provozu, takže je v nich poměrně bezpečno, až na to, že se tam občas krade, a hlavně dost ochmatává, s čímž mívají problémy zvláště děvčata. Potíž nastává ve chvíli, kdy je potřeba dojet někam na čas, protože tady neexistují jízdní řády, autobusy prostě jezdí po trasách, a když zrovna přijede, tak tu je. Jenže občas bohužel nepřijede vůbec, což může některé slabší povahy poměrně vyvést z míry, a pak ani ta cena 3 koruny za jízdu jejich pošramocenou dušičku neuchlácholí.
Ano přátelé, absolutně nejvýhodnějším dopravním prostředkem po Hanoji je kolo šlapací (a dráty pletací). Má to jen výhody: Cena, skladnost, přenosnost a ještě to zocelí tělesnou schránku. Nezanedbatelnou výhodou, pokud si koupíte kolo staré a rozbité, je i to, že vás to donutí naučit se všechny součástky kola ve vietnamštině, abyste se mohli domluvit s opravářem, a to se přece vyplatí.
Ve špičce nejste o moc pomalejší než motorky, mimo špičku je to po městě asi o 5 minut na kilometr, což není žádná tragédie. Na delší cesty je kolo také výhodné, protože když zjistíte, že určitý bod je velmi daleko, rozhodnete se tam radši nejet, čímž ušetříte čas i peníze. Pokud o vaši přítomnost v tom dalekém bodě někdo opravdu stojí, nakonec se mu vás zželí a doveze vás tam na vlastní motorce.
Pronájem motorky v Hanoji stojí přibližně milion dongů měsíčně a dalších cca. 400 tisíc za benzín, k tomu připočíst 40 tisíc měsíčně za parkování a neustálý strach, že ji někdo štípne. Dohromady 9x 1 440 tisíc dongů a pocuchané nervy = 12 960 tisíc dongů
Kolo jsem koupil za dvě misky phở gà = 80 tisíc dongů (bylo to luxusní phở gà), byl to vrak, takže jsem do něj nalil ještě 300 tisíc, ale udělal jsem z toho zbrusu nový stroj, který by mi záviděl Lance Armstrong, když hrál na trubku na Měsíci. Jediné další výdaje jsou spojené s pumpováním kol, protože nemám vlastní pumpičku, a tak každé dva týdny investuj 2 koruny do pouličního hustiče. Tihle hustiči jsou stejně spíš taková žebrota, tak se aspoň člověk cítí dobře, že podporuje chudé.
Sečteno a podtrženo za devět měsíců pobytu ve Vietnamu tímto krokem ušetřím kolem 12 500 kč, což je více než jeden semestr delšího studia na UK... a to se může ještě hodit.
V roce 2012 už v Hanoji jezdí na Minsku opravdu jen ti nejotrlejší harcovníci. Za celou dobu jsem viděl tyto motorky tři a z toho jedna stojí pod oknem naší koleje ožraná od myší. Vietnamci chtějí obvykle Vespu nebo aspoň nějakou levnější obdobu. Západní studenti zase pochopili, že motorka s automatickou spojkou exponenciálně snižuje jejich dobu pobytu v místních nemocnicích. Na druhé straně je fakt, že moje ruské spolužačky tam pořád tráví průměrně aspoň jeden týden v měsíci. A pak, že vietnamská nemocniční péče za nic nestojí. Nutno říct, že většinou jsou ty nehody jejich chyba, protože řídí nalité a potmě, nicméně klauzule nepřizpůsobení stylu jízdy stavu vozovky nabírá ve Vietnamu zcela nový rozměr. Když je kupříkladu kolem Západního jezera vedena kanalizace a na poklopy kanálů se buď nedostávají finance, nebo je prostě někdo lohne, znamená to, že uprostřed jednoho z pruhů je každých 20 metrů díra jak do Stromovky. Vietnamci ukázněně jezdí pouze nekanalizovaným pruhem, ale pusťte na to Rusku a ani se nenadějete a už je ve Stromovce a potažmo ve Vietnamsko-Francouzské nemocnici.
Já sám jsem se tedy na motocyklu jakž takž naučil, aby se mi chlapci nesmáli, že mám určitě malý pyj, když ani na motorce neumím jezdit. Navíc se to docela hodí při cestování mimo Hanoj, pakliže si chce člověk motorku na nějakou dobu vypůjčit. Nicméně v Hanoji v dnešní době za současné dopravní situace rozhodně vyplatí jezdít buď autobusem, nebo na kole.
Autobus je dobrá věc, protože je jich hodně a jsou zaručeně nejsilnějším účastníkem silničního provozu, takže je v nich poměrně bezpečno, až na to, že se tam občas krade, a hlavně dost ochmatává, s čímž mívají problémy zvláště děvčata. Potíž nastává ve chvíli, kdy je potřeba dojet někam na čas, protože tady neexistují jízdní řády, autobusy prostě jezdí po trasách, a když zrovna přijede, tak tu je. Jenže občas bohužel nepřijede vůbec, což může některé slabší povahy poměrně vyvést z míry, a pak ani ta cena 3 koruny za jízdu jejich pošramocenou dušičku neuchlácholí.
Ano přátelé, absolutně nejvýhodnějším dopravním prostředkem po Hanoji je kolo šlapací (a dráty pletací). Má to jen výhody: Cena, skladnost, přenosnost a ještě to zocelí tělesnou schránku. Nezanedbatelnou výhodou, pokud si koupíte kolo staré a rozbité, je i to, že vás to donutí naučit se všechny součástky kola ve vietnamštině, abyste se mohli domluvit s opravářem, a to se přece vyplatí.
Ve špičce nejste o moc pomalejší než motorky, mimo špičku je to po městě asi o 5 minut na kilometr, což není žádná tragédie. Na delší cesty je kolo také výhodné, protože když zjistíte, že určitý bod je velmi daleko, rozhodnete se tam radši nejet, čímž ušetříte čas i peníze. Pokud o vaši přítomnost v tom dalekém bodě někdo opravdu stojí, nakonec se mu vás zželí a doveze vás tam na vlastní motorce.
Pronájem motorky v Hanoji stojí přibližně milion dongů měsíčně a dalších cca. 400 tisíc za benzín, k tomu připočíst 40 tisíc měsíčně za parkování a neustálý strach, že ji někdo štípne. Dohromady 9x 1 440 tisíc dongů a pocuchané nervy = 12 960 tisíc dongů
Kolo jsem koupil za dvě misky phở gà = 80 tisíc dongů (bylo to luxusní phở gà), byl to vrak, takže jsem do něj nalil ještě 300 tisíc, ale udělal jsem z toho zbrusu nový stroj, který by mi záviděl Lance Armstrong, když hrál na trubku na Měsíci. Jediné další výdaje jsou spojené s pumpováním kol, protože nemám vlastní pumpičku, a tak každé dva týdny investuj 2 koruny do pouličního hustiče. Tihle hustiči jsou stejně spíš taková žebrota, tak se aspoň člověk cítí dobře, že podporuje chudé.
Sečteno a podtrženo za devět měsíců pobytu ve Vietnamu tímto krokem ušetřím kolem 12 500 kč, což je více než jeden semestr delšího studia na UK... a to se může ještě hodit.
Přihlásit se k odběru:
Komentáře (Atom)