Stejně jako má každý správný folkový písničkář písničku o andělovi, musí každý správný hanojský blogger napsat aspoň jeden příspěvek o hanojské dopravě.
Doprava je objektivně nejnebezpečnější aspekt života v Hanoji, pokud tedy kupříkladu nebudete pít vodu z Jezera navráceného meče nebo jíst Pho z podlahy veřejných záchodků na nádraží v Gia Lam. Naštěstí má i hanojská doprava své zákonitosti. Hlavní věc je zbavit se dostatečně brzy návyků chování v silničním provozu nabytých v Evropě. Bezpečnost silničního provozu v Hanoji se odvíjí od jeho chaotičnosti. U nás se jezdí vpravo, v Británii se jezdí vlevo. Tady se jezdí, kde je zrovna místo. Když je zelená, jezdí se po silnici, když je červená, jezdí se po chodníku. Přednost má ten, kdo má větší vozidlo, z čehož vyplývá, že na chodce není brán pražádný ohled a tento nebožák musí neustále bojovat o holý život. Největší přednost mají tudíž autobusy a náklaďáky.
Na motorkách se tu musí nosit helmy a dost se to kontroluje, samozřejmě ne z dobrého srdce, starosti o zdraví a bezpečnost občanů(Vietnamců je stejně jak sraček, jak praví klasik). Kontroluje se to proto, že se z toho dá vytřískat dost peněz na pokutách a úplatcích. O něčem svědčí i skutečnost, že helma nemusí být zapnutá a může být tenká do té míry, že vlastně pouze supluje kšiltovku. Děti helmy nemusí nosit vůbec, mají zjevně hlavičky gumové a nerozbitné. Na druhé straně je třeba přiznat, že jakékoliv nařízení zvyšující bezpečnost účastníků vietnamského silničního chaosu je ku prospěchu a potenciálně vede k úbytku mozkové hmoty ze silničních povrchů.
Ve Vietnamu všichni neustále troubí, což pramení z toho, že se nikdo příliš nestará o to, co se děje za ním, a proto potřebuje konstantně zvukově upozorňovat na dění okolo. Zní to jako dobrý zlepšovák, ale problém je, že se to děsivě nadužívá. Navíc klaksony autobusů a tahačů, v některých případech velmi podobných zvuku pražského metra, když projíždí stanicí, jsou příliš silné a v současné době začínají být omezovány, protože ročně působí mnoho srdečních zástav vetchých stařenek, zhusta to hrdinek rozličných protiimperialistických bitev. Někteří vykutálenci si na motorky montují klaksony z aut nebo dokonce ze sanitek. Při zatroubení člověk čeká, že bude v zápětí rozmašírovám pádícím automobilem, avšak namísto toho se, k jeho radosti i zlosti, okolo prožene rozzářený Vietnamec bez helmy s mouchami mezi zuby.
Docela pozitivní aspekt hanojské dopravy a života v Hanoji obecně je, že se nikdo za nic neomlouvá, na druhé straně příliš nevyžadují omluvu od vás, a proto vězte, že když vám někdo přejede nohu a zmizí v oblaku prachu, způsobil vám sice trochu bolesti, ale zase vám dá možnost udělat to samé beztrestně někomu jinému... a to za tu trošku bolesti stojí, ne?
Na druhou stranu jsem slyšel, že zabít západního turistu je menší průser, než ho zranit, takže si dávejte pozor, aby vás řidič, co vás před okamžikem srazil, nepřišel dorazit heverem nebo aspoň pumpičkou.
Myslím, že jsem už hanojskou dopravu zvládl natolik, že už to tu ten zbývající měsíc snad nějak přežiju, ale nesmím říkat hop, dokud jsem ještě nevylezl z rákosí. Obávám se, že největší problém budu mít po návratu domů, až se začlením do Evropského provozu s přístupem - tam se ještě vejdu, toho objedu z prava, tomu přeskočím kapotu, atd. Myslím, že budu vybodovaný, než bych řekl thợ giầy.
Žádné komentáře:
Okomentovat